2.49 Co se dělo po Druhém vatikánském koncilu?
Uvádění koncilních závěrů do praxe v zemích západní Evropy a v zemích tzv. východního bloku mělo rozdílný průběh. V demokratických zemích se inovace prováděly velmi rychle a často i neuváženě. V zemích pod nadvládou komunistické diktatury, kde byla církev pronásledovaná, probíhala realizace koncilních závěrů pozvolněji.
Ty nejviditelnější pokoncilní změny se týkaly liturgie. Neméně zásadní však bylo i nové chápání úkolu laiků v církvi či vztahu mezi církví a světem. Vznikalo mnoho nových forem zasvěceného života či laických hnutí. Docházelo však i k tomu, že nemálo řeholníků či kněží opouštělo svá povolání.
Dá se říct, že křesťanství přineslo při svém zrodu do světa princip náboženské svobody. Avšak výklad tohoto práva na svobodu nebyl v kontextu moderního myšlení snadný, neboť se mohlo zdát, že moderní verze náboženské svobody předpokládá nepřístupnost pravdy člověku. Proto bylo náboženství násilně přesunuto do subjektivní sféry. Bylo jistě velice prozřetelné, že třináct let po ukončení druhého vatikánského koncilu přišel papež Jan Pavel II. ze země, ve které byla náboženská svoboda marxismem – jinými slovy určitou formou moderní státní filozofie – zamítnuta. (Papež Benedikt XVI., Úvahy o druhém vatikánském koncilu, 2. srpna 2012)
