1.48 Setkám se v nebi se svým domácím mazlíčkem?
Bůh svěřil zvířata do péče člověka (Gn 2,19-20) Gn 2,19-20: Hospodin Bůh utvořil ze země všechnu divokou zvěř a všechny nebeské ptáky a přivedl je k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak všechny živé tvory pojmenuje. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeským ptákům a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašla pomoc, která by byla jeho protějškem. . Svatý František je skvělým příkladem toho, jak můžeme milovat zvířata, aniž bychom to přeháněli. Někdy nám mohou být zvířata velmi blízká.
Mezi lidmi a zvířaty jsou velké rozdíly, jako třeba fakt, že zvířata následují svůj instinkt, zatímco lidé mohou racionálně přemýšlet. I Bible se zmiňuje o zvířatech, ale pouze o lidech mluví jako o jedinečných bytostech. Bůh stvořil každého z nás pro společenství s ním. Zvířata nemají nesmrtelnou duši, proto nesměřují k životu mimo tento materiální svět. V nebi budeme zcela šťastní, protože se budeme navždy radovat ze společenství s Bohem. Proto nám tam naši mazlíčci nebudou chybět.
Co sedmé přikázání nařizuje?
Sedmé přikázání nařizuje respektovat majetek druhých uplatňováním spravedlnosti a lásky, mírnosti a solidarity. Zvláště vyžaduje: dodržovat učiněné sliby a uzavřené smlouvy; napravit spáchanou nespravedlnost a navrátit neprávem nabytý majetek; respektovat neporušenost (integritu) stvoření rozumným a umírněným užíváním nerostných, rostlinných a živočišných zdrojů, které jsou ve světě, se zvláštní pozorností vůči ohroženým druhům. [KKKC 506]
Jak se má člověk chovat ke zvířatům?
Člověk se má ke zvířatům jakožto Božím tvorům chovat laskavě a má se vyhýbat jak přehnané lásce k nim, tak bezohlednému využívání.
Zvířata jsou Božím stvořením a jsou obdařena citem. Proto je hřích týrat je, nechat je trpět a nepotřebně je zabíjet. Přesto člověk nesmí nadřazovat lásku ke zvířatům nad lásku k lidem. [Youcat 437]
V jakém smyslu je člověk jednotou duše a těla?
Lidská osoba je zároveň bytost tělesná i duchová. Duch a hmota tvoří v člověku jedinou přirozenost. Tato jednota je tak hluboká, že díky duchové duši je tělo, které je složené z hmoty, lidským a živým tělem a má podíl na důstojnosti Božího obrazu. [KKKC 69]
Co je to duše?
Duše je tím, co činí z každého jednotlivce skutečného člověka: tedy je to jeho životní princip, jeho nitro. Duše vytváří z pouhého hmotného těla živoucí lidské tělo. Díky své duši se člověk stává bytostí, může říkat „já“ a může předstupovat před Boha jako nezaměnitelný jedinec.
Lidé jsou tělesné a zároveň duchovní bytosti. Lidský duch je více než tělesné funkce a nelze jej vykládat z hlediska hmotné stavby člověka. Rozum nám napovídá, že musí existovat nějaký duchovní princip, který je sice vázaný na tělo, a přece s ním není totožný. Nazýváme ho „duší“. Přestože duši nelze „dokázat“ přírodovědeckými metodami, bez přijetí tohoto duchovního a hmotu přesahujícího principu nelze chápat člověka jakožto duchovní bytost. [Youcat 62]
Odkud vzal člověk duši?
Lidskou duši stvořil přímo Bůh, není tedy „zplozena“ biologickými rodiči.
Duše člověka nemůže být výsledkem evolučního vývoje hmoty ani genetického spojení otce a matky. Tajemství, v němž v každičkém člověku přichází na svět jedinečná duchovní bytost, vyjadřuje církev prohlášením: Bůh dává člověku duši, která neumírá, ani když člověk ve smrti ztrácí své tělo, jež v den vzkříšení opět obdrží. Prohlašuji-li tedy, že mám duši, znamená to, že mě Bůh stvořil nejen jako bytost, ale jako osobu a že mě povolal k životu ve vzájemném vztahu. [Youcat 63]
Zatímco u ostatních tvorů, kteří nejsou povoláni k věčnosti, znamená smrt jenom konec pozemské existence, vytváří v nás hřích vír, který nás hrozí navždy pohltit, pokud nám Otec, který je v nebesích, nepodá ruku. (Papež Benedikt XVI., homilie na svátek Křtu Páně, 13. ledna 2008)