2.2 Kdo vede církev?

Církevní hierarchie byla ustanovena Kristem s posláním a pravomocí vést jeho jménem Boží lid. Tvoří ji posvěcení služebníci: biskupové, kněží a jáhnové. Na základě svátosti svěcení jednají biskupové a kněží při výkonu své služby ve jménu a v osobě Krista-hlavy; jáhnové slouží Božímu lidu v diakonii (službě) slova, liturgie a lásky. [KKKC 179]

 Podle příkladu dvanácti apoštolů, které Kristus společně vyvolil a poslal, se jednota členů církevní hierarchie uskutečňuje ve službě společenství všech věřících. Každý biskup vykonává svou službu jako člen biskupského sboru, ve společenství s papežem, a tak se podílí na jeho péči o všeobecnou církev. Kněží vykonávají svou službu v rámci kněžstva místní církve, ve společenství s biskupem a pod jeho vedením. [KKKC 180]

Církevní služba má také osobní charakter, protože v síle svátosti svěcení je každý služebník osobně odpovědný Kristu, který ho osobně povolal a udělil mu poslání. [KKKC 181]

Princip demokracie zní: Veškerá moc vychází z lidu. V církvi však všechna moc vychází z Krista. Proto má církev hierarchickou strukturu. Avšak Kristus jí zároveň propůjčil také kolegiální strukturu.

Hierarchický prvek v církvi se zakládá na tom, že v ní jedná sám Kristus skrze zasvěcené nositele úřadu. Ti proto mohou konat nebo udělovat to, co by nemohli konat nebo udělovat sami ze sebe, tedy na Ježíšově místě udělují svátosti a s jeho zplnomocněním vyučují. Kolegiální prvek v církvi spočívá v tom, že Kristus svěřil ucelenou víru společenství dvanácti apoštolů, jejichž následovníci řídí církev za předsednictví Petrova úřadu. Z hlediska kolegiálního rysu mají nezbytné místo v církvi koncily. Avšak i v jiných církevních grémiích, v synodách a radách, může rozmanitost obdarování a univerzalita světové církve přinášet své plody. [Youcat 140]

Biskupský sbor, ve společenství s papežem, a nikdy bez něho, také vykonává v církvi nejvyšší a plnou pravomoc. [KKKC 183]

Biskupové ve společenství s papežem mají povinnost všem věrně a s autoritou hlásat evangelium jako autentičtí svědkové apoštolské víry, vybavení autoritou Krista. Pod vedením živého učitelského úřadu církve Boží lid skrze nadpřirozený smysl víry neomylně lne k víře. [KKKC 184]

Tato neomylnost se uskutečňuje, když římský biskup v síle své autority nejvyššího pastýře církve, nebo biskupský sbor ve společenství s papežem, zvláště když je shromážděn na ekumenickém koncilu, vyhlašuje s konečnou platností nauku o víře a mravech. Také když papež a biskupové při řádném výkonu svého učitelského úřadu svorně předkládají nauku s konečnou platností. Každý věřící má přijmout takové učení poslušností víry. [KKKC 185]

Biskupové, jako správci Kristovy milosti, posvěcují církev službou slova, udílením svátostí, zvláště eucharistie, a také svou modlitbou, svým příkladem a svou prací. [KKKC 186]

Každý biskup, jako člen biskupského sboru, se podílí na péči o všechny místní církve a celou církev společně s ostatními biskupy, ve spojení s papežem. Biskup, jemuž je svěřena místní církev, ji řídí autoritou posvátné moci, vlastní, řádnou a bezprostřední, vykonávanou jménem Krista, dobrého Pastýře, ve společenství s celou církví a pod vedením Petrova nástupce. [KKKC 187]

Ne. Biskupové nemohou při vykonávání učitelské pravomoci vystupovat proti papeži, mohou jednat a vyučovat pouze v jednotě s ním. Papež může svou učitelskou pravomoc uplatňovat v jasně stanovených případech i bez aktivní účasti biskupů.

Při svém rozhodování je ovšem papež vázán vírou církve. Existuje cosi jako obecný smysl pro víru církve; je to kontinuální podstatné přesvědčení církve v otázkách víry vnuknuté Duchem Svatým, cosi na způsob zdravého selského rozumu církve a tedy něco, „čemu všichni vždycky a všude věřili“ (Vincenc Lerinský). [Youcat 142]