All Questions
prev
Předchozí:4.27 Co je špatného na prenatálních vyšetřeních?
next
Následující:4.29 Jak se provádí potrat?

4.28 Je potrat špatný?

Lidský život

Potrat neboli interrupce je úmyslné ukončení těhotenství. To nemůže být nikdy správné, protože jde o záměrné ukončení lidského života. Každý potrat je usmrcením dítěte.

I když je embryo ještě nepatrné, je to lidská bytost se všemi právy a důstojností. Jako každý muž nebo každá žena má tato malá bytost právo na život. Ten začíná ve chvíli, kdy spermie oplodní vajíčko. Od této chvíle je plod jedinečnou osobností, která má nárok na poskytnutí pomoci a ochrany svých rodičů a na bezpečné prostředí, v němž může vyrůstat.

Potrat (interrupce) je úmyslné zabití lidské bytosti v lůně ženy. Je to velké provinění & je nutné jej za všech okolností odmítnout.
Moudrost církve

Co páté přikázání zakazuje?

Páté přikázání zakazuje jako těžce odporující mravnímu zákonu:

  • přímé a úmyslné zabití  člověka, i spolupráci na něm;
  • přímý potrat, chtěný jako cíl nebo prostředek, a také spolupráci na něm, pod trestem exkomunikace: protože lidská bytost musí být absolutním způsobem respektována a chráněna ve své integritě již od svého početí;
  • přímou eutanazii, která je ukončením života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrti, aktivním zákrokem nebo opomenutím povinné pomoci;
  • sebevraždu  i úmyslnou spolupráci na ní, neboť těžce uráží spravedlivou lásku k Bohu, sobě a bližnímu: odpovědnost sebevraha může být zvětšena, je-li sebevražda spojena s pohoršením, anebo zmenšena vlivem výjimečných psychických poruch nebo nadměrného strachu.

[KKKC 470]

Proč je potrat naprosto nepřijatelný v jakékoliv vývojové fázi plodu?

Život jakožto Boží dar je posvátný od svého prvopočátku, a proto je vyňat z moci jakéhokoli lidského zásahu. „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě“ (Jer 1,5).

Bůh jediný je Pánem nad životem a smrtí. Každé dítě má právo na život od okamžiku svého početí. Nenarozený člověk je osobou od samého počátku své existence, do jejíchž práv nesmí zasahovat nikdo zvenčí: stát, lékař ani matka. Jednoznačný výrok církve není v tomto případě nedostatkem milosrdenství, naopak chce poukázat na nenapravitelnou škodu, která se páchá na nevinně zabitém dítěti, na jeho rodičích a na celé společnosti. Chránit život patří mezi nejvznešenější úkoly státu. [Youcat 383]

Co k tomu říkají papežové

Písmo svaté, ve kterém nikdy není řeč o dobrovolném potratu, a proto zde není přímo a konkrétně odsuzován, vyjadřuje přece takovou nesmírnou úctu k člověku v lůnu mateřském, že z toho nezbytně plyne požadavek, aby se i na něho vztahovalo Boží přikázání „nezabiješ“. Po dobu dvou tisíc let zastávali toto učení nepřetržitě církevní otcové, pastýři i učitelé. Ani diskuse filozofů a vědců o tom, v kterém přesně okamžiku dochází k vdechnutí duchovní duše, nepřinesly žádné závažné pochybnosti o odmítnutí potratu z morálního hlediska. (Papež Jan Pavel II., Evangelium Vitae [Radostná zvěst o životě], encyklika o životě, který je nedotknutelné dobro, čl. 61, 25. března 1995)