4.29 Jak se provádí potrat?
Potrat (interrupce) je lékařský zákrok, jehož cílem je ukončení nového života, který roste v lůně ženy. Až do sedmi týdnů od početí se v českém prostředí může provádět užitím potratové pilulky, která jej vyvolá.
Do dvanáctého týdne těhotenství může být embryo z dělohy vysáto silným přístrojem (případně vyškrábnuto kyretou). Někdy je vyplaveno farmakologicky vyvolaným krvácením. V případě potratu po dvanáctém týdnu se dítě zpravidla kleštěmi roztrhá a vysaje nebo se vyvolá porod mrtvého dítěte. Ve vysokém stadiu se provádí i císařský řez.
Co páté přikázání zakazuje?
Páté přikázání zakazuje jako těžce odporující mravnímu zákonu:
- přímé a úmyslné zabití člověka, i spolupráci na něm;
- přímý potrat, chtěný jako cíl nebo prostředek, a také spolupráci na něm, pod trestem exkomunikace: protože lidská bytost musí být absolutním způsobem respektována a chráněna ve své integritě již od svého početí;
- přímou eutanazii, která je ukončením života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrti, aktivním zákrokem nebo opomenutím povinné pomoci;
- sebevraždu i úmyslnou spolupráci na ní, neboť těžce uráží spravedlivou lásku k Bohu, sobě a bližnímu: odpovědnost sebevraha může být zvětšena, je-li sebevražda spojena s pohoršením, anebo zmenšena vlivem výjimečných psychických poruch nebo nadměrného strachu.
[KKKC 470]
Proč je potrat naprosto nepřijatelný v jakékoliv vývojové fázi plodu?
Život jakožto Boží dar je posvátný od svého prvopočátku, a proto je vyňat z moci jakéhokoli lidského zásahu. „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě“ (Jer 1,5).
Bůh jediný je Pánem nad životem a smrtí. Každé dítě má právo na život od okamžiku svého početí. Nenarozený člověk je osobou od samého počátku své existence, do jejíchž práv nesmí zasahovat nikdo zvenčí: stát, lékař ani matka. Jednoznačný výrok církve není v tomto případě nedostatkem milosrdenství, naopak chce poukázat na nenapravitelnou škodu, která se páchá na nevinně zabitém dítěti, na jeho rodičích a na celé společnosti. Chránit život patří mezi nejvznešenější úkoly státu. [Youcat 383]
Kromě matky rozhodují o životě dosud nenarozeného dítěte i jiní. Vinu může nést především otec dítěte… Tak je jakoby smrtelným úderem zasažena rodina ve své podstatě společenství lásky a ve svém povolání k tomu být „svatyní života“. Nelze mlčet ani k podnětům, které zaznívají z okruhu širší rodiny, od příbuzných a přátel. Odpovědni jsou také lékaři a zdravotníci… Tímto způsobem překračuje problematika potratu hranice zodpovědnosti jednotlivce a zlo způsobené jednotlivci nabývá celospolečenský rozměr. (Papež Jan Pavel II., Evangelium Vitae [Radostná zvěst o životě], encyklika o životě, který je nedotknutelné dobro, čl. 59, 25. března 1995)
